Když se dostanete do stadia, kdy můžete předpovídat počasí podle toho, zda vás bolí kolena, nebo v kříži, či snad dávná zlomenina kotníku. Kdy musíte pravidelně každé ráno zobnout piluli na tlak, cholesterol, cukr, nebo na bůhví, co ještě. Kdy vejdete do koupelny a při pohledu do zrcadla se vám vybaví hláška „Nelíbíš se mi, ale umeju tě.“ Kdy navštívíte obchod s oblečením a už od dveří hlásíte: „Máte něco pěkného pro slony?“ Kdy máte ruce vytahané od nákupů tak, že si můžete pilovat nehty o chodník za chůze. Kdy neustále Vaše myšlenky a činy patří jen těm druhým, aby se cítili báječně. Když se dostanete do stadia, kdy si uvědomíte, že čas letí a vaše nesplněné sny se upozaďují ne každým dnem, ale každou hodinou, potom je načase zamyslet se.

Chci žít život takový, jaký žiju? Chci zůstat v partnerském svazku, ve kterém se cítím jako jedna velká nula? Chci vykonávat práci, která mě dlouhodobě nenaplňuje? Kdo, co mě brzdí? Co mám dělat? Chci s tím vůbec něco dělat?

Ano, udělejte to. Pojmenujte svou kobru!

Na mě to přišlo v noci. Dívala jsem se do stropu a přemýšlela. Jak jinak, že? Určitě znáte ty probdělé noci a ranní bolehlav z nevyspání s pytlíkama pod očima. Rutina, nepochopení, žádná radost, žádná láska, žádné uznání, šeď, stagnace, slzy. A najednou se vám ve mně něco vzbouřilo. Tohle přece nechci, proboha! Proč to žiju?

Netuším, jak se to stane, kdy dojdete najednou do bodu zlomu, protože se cítíte být zatlačeni do kouta a není cesta ven.

Ale ona ta cesta ven vždycky existuje…

Moje kobra byla strach, že něco nezvládnu, a dlouhodobě zadupávané sebevědomí a důstojnost, a také totální absence síly učinit rozhodnutí ke změně.

Jsem to ale jen já sama, která s tím může něco udělat.

Najednou jsem začala vnímat své okolí jiným způsobem, obnovila jsem setkávání s kamarády, s přáteli, poznávala nové lidi, naslouchala jejich příběhům, názorům. Moji životní cestu neuvěřitelnou náhodou zkřížila úžasná žena, která mi nevědomky přidávala na síle, věřila v mé schopnosti, předkládala výzvy. Byla to náhoda? Nebo náhody neexistují? Zamyslela jsem se … a nabírala sílu ….. a nakonec opustila zónu falešného komfortu, bezpečí a jistoty. Ale jednoduché to nebylo. To mi věřte.

Opřít se o přátele a jít si za svým snem je přesně to, co bych chtěla sdílet s Vámi, milé ženy. Podělit se s Vámi o můj 55+ restart. S humorem a krátkými životními situacemi, které mi pomáhají s proměnou. A nejen to. S radostí uvítám, kdybyste i Vy přispěly svými zkušenostmi, svým příběhem, kdy jste v sobě našly sílu ke změně. Nebo tu sílu teprve sbíráte?

Lenka