Říkala mi moje přítelkyně Bára, že se rozhoduje, zda nastoupí do nové práce podle toho, jestli se ve firmě cítí dobře, jak na ni působí kolegové, se kterými by měla spolupracovat a že se zajímá i o to, jak vypadá prostředí její budoucí kanceláře. „Tohle všechno“, tvrdila mi tenkrát a je to už hodně let, „je velmi důležité, pro mě osobně.“ Znělo mi to velmi ideálně, ale pochybovala jsem o proveditelnosti takové strategie. Bára mi říkala, že dokonce požaduje, aby se mohla podívat na místo, kancelář, kde bude sedět, když se zajímá o nástup do nové firmy.

Bára se mi vždycky líbila, je chytrá, a vždycky si byla vědoma své hodnoty. Bára není namyšlená, suverénní, nebo snad přehnaně sebevědomá, ona si jen vždy jasně uvědomovala, co chce, co nechce, byla moudrá už tehdy, před těmi osmi lety, kdy mi tuhle radu dávala a dnes jí dávám velmi často za pravdu. Bylo to tak, Bára mi tenkrát radila. Odešla jsem ze zaměstnání a hledala nové výzvy. Báře jsem zavolala a jí upřímně zajímalo, jak to vypadá s mým výběrem nové práce a upozorňovala mě: „Julie, vybírejte pečlivě, vy nemáte kam spěchat, počkejte si a dobře zvažte všechno, ne jen to, jak se vám líbí pozice, ale jak se vám líbí celá firma.“

Přiznám se, že jsem tenkrát pochybovala, jestli to není nadsazené od Báry, že přeci každý musíme udělat kompromis a nemůžeme mít všechno. A já si vybírala podle obsahu práce, to bylo důležité, hledala jsem svůj dream job podle svých kriterií a opravdu jsem si nebyla jistá, jestli bych byla ochotná hezkou pozici zahodit proto, že se na mě někdo blbě tváří, že lidi neumí zdravit a že mi prostor firmy vysává energii.
A dneska, po zkušenostech se šikanou v práci se v duchu usmívám, když myslím na Báru a říkám si: respekt. Respekt k Vám, Báro, věděla jste, co říkáte, proč to říkáte a měla jste zatraceně pravdu. A jste mladší než já a před těmi osmi lety jste byla zase o dost mladší a jak jste to jenom, Báro, tak dobře věděla?

Bossing jsem zažívala ve firmě, kde se mi nelíbilo od prvního okamžiku. Kde nikdo nezdravil, kde se šeptalo, kde byl tísnivý prostor, který vysával energii. Při vstupu do recepce firmy, do které jsem se dostavila na pohovor, jsem cítila, že se mi tam nelíbí. Nebyla tam žádná výzdoba, slabé světlo ve všech prostorách svítilo tak, jako když máte staré žárovky a z plného počtu jich svítí jen polovina.

Lidé nejen nezdravili mě, oni se vyhýbali vzájemnému pohledu mezi sebou, když se míjeli na chodbě recepce, kde já stála a čekala na slečnu náborářku a jakožto pro ně neznámá tvář, jsem byla pro ně neviditelná. I když jsem nastoupila, i přesto, že jsem měla tyhle nepříjemné pocity, které jsem si přikázala ignorovat, protože jsem chtěla svůj dream job, tak se věci nezměnily žádným zázrakem, mávnutím proutku. Lidé se i nadále nezdravili, ve firmě se šeptalo a nahlas se mluvilo jen v chodbičce na toalety. Ve firmě se lidé neusmívali a jeden můj bývalý kolega, který mě tehdy přišel do firmy navštívit, po pár minutách, které strávil u kávovaru pro návštěvy, se mě zeptal:“ proč se tady každý tváří tak strašně vážně? Nebo vlastně, spíš naštvaně?“. Já mu tenkrát odpověděla, že tady ty lidi nepracují rádi. A opravdu jsem si to myslela. Myslím si to vlastně doteďka. A myslím si také to, že když lidé nepracují rádi, nechodí do práce rádi, nejsou spokojení, může to způsobovat v důsledku jejich agresivitu, frustraci a pocit opovržení sebou samotnými. Takoví lidé častěji inklinují k tomu, být na své okolí zlí. Ubližovat, škodit, protože když oni nejsou spokojení, nebudou ani ti druzí. Že je to primitivní?

Nedávno jsem absolvovala pracovní pohovor na pozici, kterou bych ještě před několika málo lety nazvala snovým jobem. Vstoupila jsem do recepce firmy a v duchu jsem se pousmála. Bylo to dejá vu. "Je to dítě pana ředitele, budete tady mít maximální podporu od všech kolegů, celý si to vybudujete podle svých představ. " Než jsem slyšela tahle slova od pana náboráře, čekala jsem v recepci firmy, kde jsem si nemohla nevšimnout, že se lidé nezdravili, že si šeptali a otáčeli se, jestli je někdo neposlouchá a že mi za dobu čekání na pana náboráře došla moje energie, protože ten prostor mě vysával. Myslela jsem na to, že musím zavolat Báře, pozdravit jí a zeptat se, jak se daří jejím dětem. Myslela jsem na to, že musím naslouchat konečně intuici. Že už vím, jak to Bára myslela. Nenechat se zaslepit věcmi v popředí. Analyzovat to, co se je skryto mezi řádky. Analyzovat detaily. Pragmatismus se musí držet zkrátka, aby si člověk nenaběhl na lukrativní pozici a později si sypal popel nad hlavu. A nějak tak poslouchat vnitřní hlas.