Stále pozoruji, jaká je nejistota a obava se hlasitě a veřejně vyslovit k šikaně na pracovišti. Řešíme jako společnost šikanu u dětí a mládeže, řešíme domácí násilí, řešíme sexuální obtěžování a dnes konečně i kyber útoky a stalking. Ale šikana dospělých, násilí a křivdy, které se dějí na pracovištích jsou stále tabu. 

Přemýšlím, čím je to způsobené? Malou osvětou? Malým povědomím o výskytu mobbingu? Jde o násilí, které je primárně psychického rázu (i když se objeví i takové výjimky, známé z medií, kdy kolegyně tajně dávkovali projímadlo své nadřízené a pod dobu několika týdnů, čímž dotyčné způsobily vážné zdravotní problémy). Možná proto, že nejde o viditelné fyzické násilí, jej lehce přehlížíme. Nepochybně to ulehčuje fakt, že lidé, kteří útokům agresora v zaměstnání čelí, se o tom bojí mluvit. Dlouhodobě trpí, většinou bez pomoci okolí, doufajíc, že agresor se zaměří na jinou oběť, změní pozici, zkrátka že se stane nějaký zázrak a vyřeší se problém sám. 

Avšak nejde o marginální jev, to víme nejen podle vnímání okolí, povídání si s lidmi, ale ověřujeme si to i dotazníkovými šetřeními, to proto, aby nás kompetentní instituce, média, HR manažeři, vedoucí firem brali vážně. Tak podle nejčerstvějšího průzkumu z listopadu 2020, který provedl Nadační fond Filantia ve spolupráci s PPM Factum na reprezentativním vzorku 1000 respondentů 48 % zaměstnanců není v práci spokojeno (19% finančního ohodnocení, 10% uznání svojí práce, 9% špatná atmosféra, 8% náplň práce). Nejvíce zaměstnanci čelí útokům nadřízeného (bossing) 51% a kolegů (mobbing) 36 %.  

Pachatelé: 53% muži, 47 % ženy. Oběti: 58 % ženy, 42 % ženy.

V 64 % případů je útočníkem jednotlivec, ve 24 % skupina pracovníků. V 71 % případů je obětí řadový zaměstnanec, v 15 % střední a vyšší management, ve 3% majitel firmy nebo TOP management. Chování útočníka obhajuje: 23 % nadřízený, 19 % kolega útočníka, 13 % kolega oběti (27% případů nikdo). 

Situace je vážná! 

Snad proto, že nahlíží veřejnost na šikanu v práci jako na čistě vztahovou záležitost, unikají nám zásadní okolnosti. A sice, že oběť šikany je v ekonomickém vztahu k agresorovi a k firmě, kde šikana probíhá. Nelze se stavět k problému tak, že jsou jedinci dospělí a musejí si umět pomoci sami. To lze aplikovat ve vztahu mezi lidmi, mezi kterými není ekonomická vazba a finanční závislost. Bossing anebo mobbing v práci je krutý k obětěm z toho důvodu, že je ve hře ztráta zaměstnání, finančních jistot, reputace. A jde o hodně. Je nepřípustné, je amorální očekávat, že bude oběť šikany trpět ze strachu o ztrátu své pozice z důvodu toho, že se znelíbil kolegovi anebo nadřízenému. Právě toto vědomí síly a dominance dává bosserovi výhodu, které si je vědom a zneužívá jí. Jde tedy fakticky o ekonomické vydírání.

Nazývejme věci pravými jmény, přestaňme bossing zlehčovat a přehlížet. Nikdy totiž nevíme, zda se v podobné situaci neocitneme sami. Nastoupí nový šéf, promění se management firmy, vstoupí nový investor, je zkrátka mnoho faktorů, které se odehrávají bez našeho vlivu.