S problematikou nezvládání stresu jak po stránce psychické, tak po stránce fyzické, přičemž tento stres stres má svůj původ v nadměrném pracovním zatížení souvisí jev, jenž se označuje jako burn-out syndrom – syndrom vyhoření.

            Profesor Jaroslav M. Kašparů, český psychiatr a pedagog, napsal, že prevence lidského organismu v případech nadměrného zatížení (v extrémním případě výskytu syndromu vyhoření) je důležitější než léčba důsledků přečerpání rezerv. Jako prevenci syndromu vyhoření navrhuje Jaroslav M. Kašparů budování si životního šestistěnu jako obranného mechanismu:

1) První stěna je přední a směřuje k budoucnosti. Měli bychom se ve svém životě na něco těšit.

2) Druhá stěna je zadní. Měli bychom mít lidi, o něž se můžeme opřít. Optimální je mít rodinu.

3) Třetí stěna je stěna levá, tedy blíže k srdci. Ta symbolizuje naše přátelé. Měli bychom mít někoho, s kým si můžeme důvěrně popovídat.

4) Čtvrtá stěna je pravá. Jsou to ti lidé, s nimiž spolupracujeme. Udržujeme s nimi dobré vztahy na pracovišti.

5) Pátá stěna je podlaha, která symbolizuje: mít jedno místo a tam stát.

6) Šestá stěna je vrchní čili strop a je to světlo našeho života. To jsou duchovní hodnoty.

           Syndromem vyhoření jsou ponejvíce ohroženi lidé, kteří příliš dlouhou dobu vyčerpávali svůj intelektuální a / nebo tělesný potenciál, přičemž si dlouho nechtěli připustit, že tak činí proti vlastnímu pudu sebezáchovy. Přečerpávají konto svých rezerv až do neúnosné míry. Nedokážou si přiznat, že již nemohou, protože by to znamenalo jejich porážku. Něčeho se vzdát, něco opustit: to je v jejich představách spojeno se slabostí, ústupem, neúspěchem, výsměchem a odsouzením ze strany druhých. Myron D. Rush přináší ve své knize Syndrom vyhoření některé rady, jak pomáhat lidem, kteří si prošli touto extrémně zatěžkávací zkouškou, jež je symptomatickým emblémem naší doby snažící se vyrovnat počítačům. Tato ponaučení bližním vyhořelého jedince jsou: a) poskytovat mu pocit, že v něj stále věříme; b) prokazovat mu lásku i v případě, že si to nezaslouží; c) zajímat se o jeho pokrok; d) dávat najevo, že nevadí, dojde-li k nějakému neúspěchu; e) nenutit jej k úspěchu; f) nepoučovat.

            Pro zjištění míry provázanosti pracovní spokojenosti, pracovní zátěže a výskytu syndromu vyhoření může se požít forma anonymního dotazníku. Otázky, jež je možné v takovémto typu dotazníku klást:

1. otázka: Jaké je Vaše pohlaví?
2. otázka: Jak dlouho pracujete v organizaci?
3. otázka: Jste spokojen s rozsahem Vašich pracovních povinností?
4. otázka: Jak smysluplná je Vaše práce?
5. otázka: Myslíte si, že je Vaše práce náročná?
6. otázka: Jste schopni zvládnout pracovní zátěž?
7. otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte přepracovaní?
8. otázka: Jak často se během normálního týdne cítíte ve stresu?
9. otázka: Domníváte se, že pracovní atmosféra ve Vaší organizaci dobrá?
10. otázka: Máte rádi svoji práci?
11. otázka: Máte pocit, že je Vaše práce adekvátně oceněna?
12. otázka: Uveďte prosím, kolik hodin trávíte v práci.
13. otázka: Máte pocit, že pracujete více, než byste měl / -a?
14. otázka: Máte pocit, že jste někdy utrpěl / -a syndromem vyhoření?
15. otázka: Má napětí a stres v práci vliv na Vaše zdraví?
16. otázka: Pomáhají Vašemu zdraví některé formy sportovních či relaxačních aktivit?
17. otevřená otázka: Pokud by jste byl jmenován členem personálního oddělení, odborů či vrcholového managementu, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry?
18. otevřená otázka: Pokud byste byl na místě Vašeho nadřízeného, jakým způsobem byste se snažil přispět ke zlepšení firemní atmosféry?
19. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, abyste se cítil / -a v pracovním prostředí lépe?
20. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost Vašich kolegů?
21. otevřená otázka: Co by se mohlo učinit, aby se zvýšila pracovní spokojenost všech zaměstnanců firmy?