Učitelka neoznámila, že tři roky chodila její žačka každý den v jednom a tom samém oblečení, nenosila si jídlo na svačinu, byla smutná a podivná. Paní učitelce to jistě muselo být podezřelé, ale neoznámila nic. Asi že nechtěla být bonzák? Nebo byla jen tak lhostejná a odporně pohodlná, že nechtěla sama sobě přidělávat práci? V tom lepším případě, když budeme chtít jó najít polehčující okolnost pro paní učitelku, můžeme si myslet, že jen nevěděla, jak má postupovat a na škole nebyl zavedený žádný oznamovací systém. Takový, který zajistí oznamovateli anonymitu, bezpečí, ochranu před tím, aby se mu někdo mstil, reagoval hloupě, dal mu nálepku bonzák!

Ano, reaguji na nedávný hrůzný článek v novinách, že patnáctiletá dívka žila v chlívku pro zvířata, nedostávala doma jídlo, jedno, a to samé oblečení si prala sama v ruce a chodila v něm každý den, někdy se prý spolužáci slitovali a dali jí kus svačiny. To není příběh z pohádky od Boženy Němcové o zlé maceše, tohle by spíše napsal Hans Christian Andersen, ale to by nemělo šťastný konec, dívka by nejspíš umrzla jednoho dne v potoce v zimě, při praní svého oblečení.

Celé tři roky si všímalo okolí utrpení dívky, dokonce i starosta obce potvrdil novinářům, že pozoroval, že je dívka často smutná, chodí pěšky, asi neměla peníze na autobus a zkrátka, všichni to viděli, nikdo neoznámil nic. Asi nechtěli být bonzáci? Whistleblower, to je současné pojmenování pro oznamovatele. Je to slovo cizího původu a už se usazuje v české mluvě, používají jej novináři, politici, stává se běžným. Bohužel, často se k němu připojuje české synonymum bonzák, které podstatu a význam slova záměrně devalvuje.

Copak jsme vážně tak zaostalí a předsudeční a omezení? Já jsem vyrostla v době, kdy nám rodiče a okolí říkalo, nežaluj a vyřeš si to sama. Byla to doba, kdy jsem často viděla psy uvázané na řetězu u svých boud, mnohdy s délkou řetězu jeden metr a prožili tak, ubohá zvířata, celý svůj život. Reakce okolí byla stejná, tak to prostě je, netrap se tím. Pamatuji si, že mého spolužáka na základce jeho otec řezal za každou špatnou známku. Řezal ho hadicí, to nám vyprávěl spolužák a v koupelně, asi že tam bylo jen okno do světlíku a těžko mohl slyšet někdo jeho sténání, když jsem to říkala ostatním, každý jen pokrčil rameny, nikdo nevěděl, co by měl dělat. Okolí přihlíží neštěstí a utrpení často proto, že neví, co má dělat, jak může zakročit, jak může obětem pomoci. V tom lepším případě je toto ten důvod, v tom horším, a děje se to také, lidé nereagují, protože nemají absolutně zájem. Je jim to jedno, necítí lítost s druhými, nemají potřebu reagovat a zasahovat, když vidí bezpráví, utrpení, když někdo druhý volá o pomoc.

O tom, jakému zacházení, neempatickému, necitlivému, hrubému, posměvačnému jsou vystavené oběti násilných trestných činů, když najdou odvahu a oznámí, co se jim nebo někomu druhému děje, bylo napsáno a vypovězeno mnoho. S bagatelizací, výsměchem či pohrdáním se oběti setkávají i od mnohých autorit. Policisté, lékaři, ředitelé, zástupci samosprávy, dokonce ani ministři oznámení neberou vážně.  Ano, známe ve Filantii případ, kdy paní učitelka upozornila na šikanu na pracovišti nejmenovaného ministra a ten jí odpověděl, že on sám zažil šikanu, je to normální a ať se ona s tím smíří.

Ve Filantii víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti, nejčastěji tou cílenou, záměrnou, promyšlenou, zlou, nebezpečnou, (bohužel) která je často na hranici zákona, někdy ho i porušuje. Víme o studentkách nejmenované univerzity, které čelily vydírání od svých pedagogů, a docházelo k sexuálnímu vydírání. Víme o případech, kdy jsou oběti pod tlakem tak brutálních taktik, jakými jsou anonymy i odposlouchávání telefonů. My víme, kde je naše místo. Zabýváme se šikanou na pracovišti a abychom oběti pomohli, musíme případ pochopit komplexně. Tehdy často narazíme na souvislosti, které šikanu provázejí. Bohužel, takovými souvislostmi je i korupce a protekcionismus.

Nikdy jsem nebyla bonzák, nikdy jsem ale neuměla přihlížet bezpráví. Na základě praxe z Filantie, z našich Svépomocných vztahových skupin vím, že strach z výsměchu, z postihu, z bagatelizace, ze msty, je u obětí šikany na pracovišti veliká. Proto považuji zavedení oznamovacího interního systému v organizacích za velmi potřebné a žádoucí.

Whistleblower, oznamovatel nerovná se bonzák. Whistleblowing oznamovací systém je konečně nástroj, který pomáhá obětem a svědkům a díky jejich oznámení, upozorněním může organizace vylepšovat svou práci. A pokud je to jejím skutečným cílem, nevidím problém, proč by se jeho zavedení měla obávat.