Strach je nedílná součást našich životů. Bojíme se o vlastní děti, bojíme se neznámých situací, bojíme se nebezpečí. Je to emoce, která vzniká jako reakce na nebezpečí, a má nás před ním ochránit. Co se ale děje, když strach pociťujeme na pracovišti?

Když se začnete zabývat tématem problémů vztahů na pracovišti, zpravidla dřív nebo později přijde řeč na strach. Při problémech v práci, obzvláště těch s mobbingem, bossingem a podobným, je strach hlavní emocí. I když se zde nabízí používat termín „obět“ mobbingu, nenechte se zmást. Mezilidské vztahy jsou vždy vztahy dvou a více osob. Každá z těch osob je zodpovědná za své jednání a rozhodnutí. Mnohem lépe se nám bude pracovat s termíny cíl nebo terč mobbingu.

Existují nějaké společné znaky lidí, kteří se v pozici cíle ocitli? Nabízí se domněnka, že daní jedinci jsou slabé články kolektivu, ale výzkumy z posledních let dokládají, že tomu tak není. Naopak. Jedná se zpravidla o kvalitní zaměstnance, lidi, kteří práci mají rádi a odvádí nadstandartní výkony. Paradoxní, že ano? Vemte si, že cíl firmy je ekonomický výnos a bez kvalitních a loajálních zaměstnanců se neobejde. Jaké mohou být tedy důvody, že takovýto člověk se dostane do situace, kdy musí mobbingu nebo bossingu čelit? Pachatel se zpravidla toho člověka chce zbavit, protože nezapadá to týmu (nechce s kolegy chodit na pivot po práci), nebo protože má strach o svou vlastní pozici nebo třeba kvůli tomu, že nedokáže komunikovat a není otevřený jakékoliv konstruktivní debatě nad pracovními záležitostmi a bere vše jako kritiku. Všechny tyto důvody mají zpravidla stejného jmenovatele, a tím je strach. Pachatel má z terče mobbingu strach a způsoby, kterým jedná, jej mají strachu zbavit (a nahnat si ego).

Co se ale děje s člověkem, který se do hledáčku takového šéfa nebo kolegy dostane? Terč mobbingu pociťuje strach, paniku a přechází na krizový mód, kreativita jde do pozadí a člověk se snaží jen přežít situaci. Ví, že cokoliv co udělá, nebude dobře nebo bude podrobováno daleko větší kontrole, než u ostatních kolegů. Takovéto pracovní prostředí je pro kteréhokoliv člověka toxické, ale pro loajálního, svědomitého a pracovitého zaměstnance je to kudla do zad. Pracovní nasazení a kreativita zákonitě klesají, protože člověk je paralyzován strachem a nejistotou. Dlouhodobé setrvávání v tomto bodě pak může skončit posttraumatickou stresovou poruchou, která vzniká jako reakce na traumatickou událost. Postižený opakovaně prožívá událost v myšlenkách, snech a fantaziích a vyhýbá se místům a situacím, ve kterých k události došlo.

Strach také pociťují kolegové terče šikany, jako případní svědci situace. Málokdy se stává, že si změny chování některých jedinců na pracovišti nikdo nevšimne. Většinou existují svědci, ať už přímí nebo nepřímí, kterým se terč šikany svěřil a kteří vědí, že se něco takového děje. Proč tito lidé zpravidla nepomůžou a cíle šikany se nezastanou? Někteří možná mají pochybnosti, že by dostali nálepku „práskače“ a „bonzáka“. Přeci jen má každá firma trochu jinou hierarchii a rozdělení rolí v týmu. Svědci kolegové také mohou nereagovat kvůli složitosti vztahů. Mají obavy z toho, že nerozumí situaci, souvislostem a vazbám, které člověk nevidí, a proto se kolegové v takovéto situaci stáhnou do ústraní a mlčí. Extrémem je strach kolegů z toho, že se pozornost pachatele upne na ně samotné, když na problém upozorní.

Jak vidíme, strach je mnohem silnější veličina v problémech na pracovišti, než je na první pohled patrné. Může se dotýkat všech 3 stran pomyslného trojúhelníku problematiky šikany na pracovišti. Jenže co s tím? Dřív nebo později se terč šikany bude muset postavit před dilema „should I stay or should i go?“. Zůstat, znamená bojovat s nejistým výsledkem a dost často čelit potupným přezkoumáváním takového obvinění. Jít, znamená vážit si sebe sama a najít si takový nový pracovní kolektiv, kde se člověk bude moc realizovat a bude mít lepší pracovní podmínky. Jeden internetový pracovní portál měl kdysi krásný billboard při příjezdu do Prahy. Bylo na něm „ Jet tam rád. Důležitý!“ a myslím, že k takovému stavu mají směrovat všechny kroky, které se člověk rozhodne podniknout v rámci řešení jakýchkoliv problémů na pracovišti.