Na fakultu jsem poprvé nastoupila v září před mnoha lety jako zástup za mateřskou dovolenou. Kolegyně plánovala i druhé dítě, proto mi smlouvu prodloužili. Nezadařilo se, tak se chtěla vrátit na své místo.

 Kolegyně mi začaly hlídat docházku. Obvinily mě, že v pracovní době chodím pracovat ještě jinam, přitom jsem tam chodila jenom o víkendech. Prý nesmím pracovat nikde jinde atd. Vyvrcholilo to tím, že jsem sama zašla na kliniku psychiatrie, kde jsem byla zaléčená. Našla jsem si jinou práci a chtěla jsem odejít dohodou. Vedoucí katedry mě předběhl a dal mi výpověď z nadbytečnosti. Dostala jsem tříměsíční odstupné za cenu toho, že mě dva měsíce intenzívně šikanoval celý kolektiv.

Rok jsem pracovala jinde, vdala jsem se a dlouho byla na mateřské dovolené. Do toho mi zavolala paní sekretářka, že je vypsané výběrové řízení na místo asistentky, abych se přihlásila. Myslela jsem si, že se situace na katedře změnila a za těch 10 let kolegové uznali, že já nejsem ta špatná. Mezitím vyštvali čtyři další kolegy, ale o tom jsem v té době nevěděla. Novou vedoucí ústavu byla kolegyně, s kterou jsem před lety pracovala.

Výběrové řízení jsem vyhrály dvě. Obě jsme byly ve stejné situaci, rozvádějící se s malými dětmi. Seděly jsme v jedné pracovně. Zuzana na mě od začátku nasazovala. Myslela si, že jsem ve výhodě, protože se s nimi znám. Jednou při obědě se mě paní vedoucí zeptala, zda má Zuzana nějaké problémy, protože si jí studenti na přednášce stěžovali, že neustále ruší hodiny. Zuzaně jsem vyčetla, že hodiny rušit nesmí. A to byl můj konec. Prý ji psychicky ubíjím. Očerňovala mě před paní vedoucí a ostatními kolegy. Z věty „Klaudie to říkala“ se stalo zaklínadlo a za všechno mohla „Klaudie“. Zuzana dosáhla svého, stala se pravou rukou paní vedoucí. Její nadvláda však netrvala dlouho. Nastoupil mladý kolega, který se s paní vedoucí znal a Zuzanu sesadil z trůnu.

 Zoufale jsem hledala jiné místo.

Zuzana chtěla zpátky svoji pozici a stala se mojí „nejlepší kamarádkou“. Využívala mě v boji proti mladému kolegovi. Následně byla dlouho v pracovní neschopnosti. Její hodiny jsem musela odučit já až do 11. 3. 2020, kdy byly školy zavřeny. Po letních prázdninách přišla nečekaná zpráva, že naše vedoucí katedry odchází. Všichni jsme se báli, koho dostaneme za šéfa. Mladý kolega dal okamžitě výpověď, později se však vrátil zpátky. V té době jsem měla poloviční úvazek a za 15 tisíc měsíčně jsem učila 4 skupiny. Obvyklé jsou dvě skupiny na celý úvazek.

Doufala jsem, že nový vedoucí uzná mé kvality a situace se uklidní. K první potyčce došlo, když jsem dostala na letní semestr 6 skupin, přitom jiná kolegyně jenom 2 skupiny na stejný úvazek. Bylo to celé distančně z domova. Moje děti měly také distanční výuku, ale na OČR jsem kvůli zavření škol nešla. Všechno jsem poctivě odučila.

Druhý konflikt způsobily testové otázky ke zkoušce. Ostatní asistenti je mají, a podle nich připravují studenty na zkoušku. Moje skupiny si začaly stěžovat, proč s nimi ty otázky také neprobírám. Domáhala jsem se jich u vedoucího katedry, že je to nespravedlivé vůči mně, a hlavně vůči mým studentům. Kolegové ty ostré otázky probírají na hodinách.  Aby moje skupiny nebyly v nevýhodě, tak jsem pro ně vymýšlela vlastní testové otázky. Několik set otázek. Spoustu práce navíc. V prosinci jsem po zapsání posledního zápočtu padla vyčerpáním. Celý zimní semestr jsem měla těžké migrény, z léků gastritidu. Přitom jsem čekala na výpověď, když už jsem svou práci odvedla.

V lednu 2022 jsem se vedoucího katedry na rovinu zeptala, zda se mnou i nadále počítá.  Odpověděl mi e-mailem, že samozřejmě, že mi proplatí i další vzdělávání. Dostala jsem 2 skupiny. Mají ale zcela jiné sylaby a o hodinu delší semináře. Musela jsem si udělat veskrze novou přípravu, a jak jsem se dozvěděla později, kvůli jednomu semestru.

Rána z čistého nebe přišla v půlce března 2022, když jsem na úřední desce zahlédla vypsané výběrové řízení pro asistenty. Na přímou otázku e-mailem mi šéf odpověděl chladně, že smlouvu mi prodlužovat nebude. Od té doby otevřeně dává najevo svou nenávist vůči mně. Zesměšňuje mě i s kolegy před studenty, že jsem jenom magistra a že už stejně končím. Vyčítá mi, že jsou se mnou jenom problémy. Když se ho zeptám, jaký konkrétní problém má na mysli, tak mi neodpoví. Kromě toho, že je všude pomlouvám. Koho jsem pomlouvala? Kdy? Komu? Konkrétně co? Tak mi neodpovídá. Jenom na mě útočí, že si už v oboru neškrtnu, že už mě všichni znají.

            Na katedře nyní vládne kolegyně Zuzana a pomáhá jí ten mladý kolega, který jí předtím sesadil. Můj konec je její pomstou za to, že jsem jí nekryla záda a otevřeně vystupuji proti její nadvládě. Vím, že mě Zuzana pomlouvá, ale nedokážu si ani představit, co říká. Nikdo mi to do očí neřekne. Kolegové z fakulty se mi vyhýbají obloukem, klopí zrak.

            To je můj příběh. V práci jsem vystavována přímým útokům na mou lidskou důstojnost, dobrou pověst, falešným obviněním a naprosto nekorektnímu jednání. To vše bez uvedení jakýchkoli pracovních pochybení…