Kapitola 1

Před třemi lety jsem nastoupila do nového zaměstnání v akademickém prostředí v oblasti administrativy. Byla jsem unešená ze vstupního pohovoru, na němž na mě personální pracovnice působila přátelským či přímo kamarádským dojmem. Cítila jsem, že jsem ve správnou dobu na správném místě… Pak už to šlo rychle. Potenciální vedoucí, docent XY, si mě vybral. Sice u pohovoru mluvil jen o sobě a o svých zkušenostech a pořád se díval do stolu, ale nakonec si mě vybral. Tomuto jeho projevu jsem nepřikládala žádný význam, nechtěla jsem si předem vytvářet nějaké domněnky.

První den, kdy jsem nastoupila, jsem se rozhodla, že si to v kanceláři zvelebím. Kromě staršího nábytku zde byly pouze tři květiny, které volaly po přesazení. Tak jsem se toho ujala. O květiny jsem se postarala, dala je do nových kabátků a ony se mi odvděčily tím, že kvetly a toto místo zkrášlovaly.

Moje pozice, asistentka vedení, ve skutečnosti znamenala služku pro všechno a pro všechny a nejlépe non stop. Ze začátku mi to nevadilo. Byla jsem vděčná, že mám tuto práci, a proto jsem posunula zdravé hranice vlastního já někam do neznáma a dřela jsem jak mezek. Obětovala také svůj soukromý čas a svou energii. Nechala jsem si vše líbit a to především od mého vedoucího, který si mě pěkně vychutnával - zápisy z porad byly vždycky ohodnoceny jako nekompletní, podklady pro porady v tom samém stylu. Jednoduše vše, co jsem pro něj udělala a přichystala, nebylo podle něj na sto procent v pořádku. Když jsem se ptala, jak to tedy chce, nebyl schopen mi dát konstruktivní odpověď. Trápila jsem se tím, nemohla jsem spát, plakala jsem a obviňovala jsem se, že jsem opravdu tak neschopná, že nedokážu nic udělat pořádně a že jsem tedy k ničemu. Byla jsem z toho i nemocná. Chytla mě záda. V nemoci jsem si uvědomila, že takto to dál nejde. Začala jsem poslouchat na YouTube motivační videa, která mě navedla jiným směrem – do mého nitra. Dokonce jsem se rozhodla, že dám výpověď. Výpověď jsem si napsala a byla jsem přesvědčená, že ji v ten den D opravdu podám. Stačilo ji vytisknout. Do toho jsem měla rozdělanou práci, kterou jsem ale ještě chtěla dokončit.

Přišel další zápis pro mého vedoucího XY, který jsem však zformulovala jiným způsobem. Pasáže opakující se z minulého zápisu jsem zkopírovala a vložila jsem je do nového zápisu a odeslala ke schválení. Za chvíli jsem obdržela opravenou verzi zápisu a nevěřila jsem vlastním očím. Pan XY vše přepsal a opětovně zformuloval. Měl tam chyby lexikologické i gramatické. Vůbec jsem nechápala, proč jsem toto předtím neviděla. Opravuje si vlastní již opravené a zformulované pasáže. Proč jsem byla závislá na hodnocení a na pochvale či kritice svého vedoucího či jiných kolegů? Proč jsem si vůbec nevěřila?

Výpověď jsem nedala. Začala jsem pracovat sama na sobě a se sebou. Pan vedoucí XY byl mým zrcadlem a vše za co mě kritizoval bylo pro mě vlastně dobré. Bylo to jenom o mně.

Píše se mi to teď snáze, jelikož to popisuji s odstupem zhruba dvou a půl roku, za které jsem na sobě zvládla hodně zapracovat. Pomohla mi terapeutická sezení a čištění metodou RUŠ, dále konstelace a kineziologie, přednášky paní Ivanky Adamcové, pana Honzy Vojáčka a pana Jaroslava Duška. Pan vedoucí XY mi již neprovádí žádné schválnosti - nedobírá si mě, neponižuje mě, nedělá ze mě blbce a já zde tedy stále pracuji. Tady by mohl příběh skončit. Ale bohužel nekončí. Netušila jsem, že dostanu v tomto pracovním prostředí novou cennou lekci od nové vedoucí, která nastoupila s úsměvem na rtech a všem nám řekla: „Mám ráda rychlý tah na branku.“

A jak řekla, tak také udělala – začala nás pěkně prohánět. Posílá úkoly ke zpracování v rozsahu 24 hodin a zadává hraniční termíny ke splnění, nejlépe ihned. Honí jeden termín za druhým, poletuje tady a má nápady na X projektů, které před sebou však jen valí. Chce po nás jen výsledky, aby se předvedla, jaká je to hvězda. Tato vedoucí byla na svou pozici politicky dosazena. Prošla výběrovým řízením tak, že sice pohořela v psychologickém testu, ale naopak měla nejlepší prezentace a tabulky. Na pozici finanční ředitelky neměla zkušenosti, ale to nikoho nezajímalo.

Když přišla na sekretariát, zadala mi práci, že jí budu reportovat a že budeme mít přátelský vztah. A když mě bude něco trápit, ať to hned řeším s ní. Řekla jsem si, že to je nějaké divné a že to smrdí. A taky že jo! Posílala mě, ať jí kupuji silonky, ať ji objednávám k lékaři, ať jí vyzvedávám děti, … Pak mi začala zadávat úkoly - vytváření speciálních grafů - bez plných informací a bez mého předchozího zaškolení. Návod je prý na YouTube. Neposkytla mi ani softwarový licenční doplněk, bez kterého se grafy vytvářet nedaly apod. Přistihla jsem se, že myslím pořád na práci. Že špatně spím. A tak jsem řekla dost! Dala jsem si s ní schůzku a oznámila ji, že za trvání stávajících podmínek odejdu. A že pokud mě bude úkolovat tak, jak to dělá doposud, tak si promluvíme někde jinde, třeba před odboráři, kterým vše dokáži přiloženou emailovou komunikací. Mluvila jsem s ní úplně v klidu, byl to můj monolog, věděla jsem, že nemám co ztratit. Ona jen řekla: „OK“. Nic víc.

Jak to tedy dopadlo? Našla si jiného fackovacího panáka, jinou loutku a mě nechala na pokoji? Ano, tak to bohužel dopadlo. Nové loutky přicházejí a odcházejí, jelikož toto chování je neúnosné. Necítím se jako vítěz, ale cítím se nově, svobodně. Poprvé jsem se postavila sama ze sebe a vzhledem k tomu, že moje pracovní smlouva je na dobu určitou, tak jsem zde v klidu, o nic mi nejde a do práce se těším. Užívám si polední pauzy, raduji se z maličkostí a už neřeším jiné pracovní vztahy a toxické klima. Z této hry jsem vystoupila. Dobře se mi spí a nebolí mne záda. Těším se na novou práci a jsem vděčná, těmto učitelům za to, co mě naučili. Celou tu dobu to bylo jenom o mně, o uvědomění si sama sebe a své hodnoty.

To, co jsem si zde prožila, teď beru jako cennou lekci a nic mi na tom nevadí. Když jsem se se vším svěřila partnerovi, tak mi na to řekl: „Můžeš si za to sama.“ Nechápala jsem jeho reakci, přála jsem si politovat, hledala jsem pochopení, ale vlastně měl pravdu.  Budu ráda, když tato moje zkušenost, někomu jinému pomůže. Nestyďte se za to, co se vám děje, nestyďte se za sebe a za to si říci o pomoc.

Nikdo není důležitější, než vy sami a nikdo jiný to za vás nevyřeší.