Není to poprvé, co jsem zažila šikanu na pracovišti. Kdo to někdy zažil, pochopí, v jak ponižující situaci se člověk ocitá, pokud je obětí a terčem útoků.

Někdy je šikana tak dobře maskována a zakryta mlhovou clonou, že stěží poznáte, že už jste vmanipulováni do hry, kterou nechcete hrát. Pokud ale máte zkušenost a už jste obezřetný, poznáte, že jste součástí hry, a kdo má jakou roli.

Našla jsem si brigádu jako pokladní. Práce mě celkem bavila a naučila jsem se docela rychle obsluhovat zákazníky, avšak zaučovací systém nebyl dostačující, a přestože jsem upozornila zástupce manažera, že se ještě necítím úplně jistá ve své práci, hodili mě do vody. 

Zaučovaly mě porůznu kolegyně, ale vždy v akci, ve stylu - teď nevím, poradíte? Mnoho situací jsem řešila, až když nastaly, a nebyla jsem na ně dopředu připravená. Mnohdy jsem se musela o radu doprošovat a vůle vyhovět mi nebyla od kolegyň veliká.  Uvědomovala jsem si, že jsem ve zkušební době a že si zkrátka musím poradit a ukázat, že to zvládnu i sama. Bohužel, později jsem zjistila, že to bylo cílem kolegyň nechat mě v tom takzvaně vykoupat. Situace, kdy jsem v jejich očích byla nemožná, jim způsobovaly pobavení.

Zástupce manažera na mě několikrát naléhal, abych pracovala déle a přes čas, ale já se ohradila, že pracovat deset hodin za pokladnou je náročné a nechci, abych kvůli únavě udělala chybu při práci s penězi. A že pokud si na tom bude trvat, tak odejdu.

Potravinové řetězce navštěvují mystery shoppers.  Jsou to zákazníci v utajení, kteří kontrolují kvalitu práce pokladních – jejich chování vůči zákazníkům, jak reagují, zda jsou zdvořilí, rychlí, efektivní a bezchybní. V čase mého působení na pracovišti nedostala prodejna dobré hodnocení v rámci zmíněného mystery programu.  Byla jsem stále nováček, měla jsem za sebou osm služeb a vedoucí se mě rozhodla vyzkoušet. Já byla ráda, že mi sedí pokladna s penězi, že zvládám poměrně namáhavou práci na soustředění, a stále jsem se cítila, že jsem v zaučovacím procesu.  Vedoucí poslala jednu kolegyni, aby u mé pokladny provedla nákup.  Nikdo mě předem neupozornil, nevěděla jsem, že mám být ostražitá vůči kolegyním, když si nakupují pro svou potřebu, neměla jsem důvod očekávat záludnost. Neprošla jsem školením, jaké jsou triky nakupujících, když chtějí ukrást zboží, a tak se pochopitelně kolegyni podařilo pronést zboží skrze moji pokladnu.  A stala jsem se viníkem.

Vedoucí s kolegyněmi mě odvedly do zázemí prodejny a začaly na mě křičet, že jsem nezodpovědná, že každý den dochází k finančním ztrátám v určité objemu. Nedokázala jsem mluvit, byla jsem v šoku, bylo mi to líto, přišlo mi to nespravedlivé. Bylo to účelové a já jsem od začátku neměla šanci v této zkoušce obstát. Kdyby vyústěním byla normální slušná debata, kde mě upozorní, že takové jsou triky zlodějů a na to a na to si mám dát pozor, vnímala bych to jako velmi užitečné školení. Takhle se na mě kolektiv vrhl jako supy a já se cítila totálně bezmocná. A tolik mi záleželo, abych pracoval dobře. Byla jsem tak opatrná a dožadovala se pomoci a informací, které mi však nikdo nedal.

Po této zkušenosti jsem prozřela. Viděla jsem věci, které mi před tím unikaly. Tolik jsem se soustředila na práci. Vnímala jsem atmosféru soutěživosti mezi kolegyněmi, strach, který na pracovišti panoval, pomlouvání a nepřejícnost. Jedny prodavačky plakaly, protože nestíhaly práci a byly unavené a přetěžované.  U některých kolegyň jsem měla skutečné obavy, že se zhroutí.

A osoba, kterou dnes označuji za bossera, žena, vedoucí, doslova kvetla. Jakoby jí to neharmonické prostředí, plné napětí, stresu a strachu přidávalo živé vody.

Rozhodla jsem se pracoviště opustit. Jsem člověk, který má rád výzvy, ale tohle byl předem prohraný boj.