Rozhovor s Julii Růžičkovou, spoluautorkou knihy Bossing na jehlách: o kobrách, kudlankách a jiné havěti v práci, členkou správní rady Nadačního fondu Filantia

Právě vyšla v nakladatelství Došel karamel kniha Bossing na jehlách: o kobrách, kudlankách a jiné havěti v práci. Jak to prožíváš?

Prožívám to moc. Možná proto, že jsem zainteresovaná v problematice patologických vztahů na pracovišti poslední rok díky budování a rozvoji Filantie natolik, že nemám odstup a nejsem schopná posoudit, jakých informací je příliš a jakých je málo v tom smyslu, aby čtenář pochopil, co je šikana na pracovišti a jaké jsou její důsledky. Po roce práce ve Filantii jsme si uvědomili, jaké základní informace lidé postrádají a že je potřeba vysvětlovat téma velmi pečlivě a od základu. 

Myslím, že moje částečná nervozita je způsobená tím, že jsme oba dva s Jiřím jistým způsobem vystoupili z komfortní zóny. Považovali jsme za velmi důležité a brali jsme to jako výzvu, napsat originální příběh, a současně autentický, proto v něm máme oba dva hlavní roli.

Na knize jste pracovali společně s Jiřím Devátem, členem správní rady Nadačního fondu Filantia. Co bylo vaší hlavní motivaci k tomu, napsat knihu?

Knížka je skutečně kolektivní práce a považuji ji za produkt Filantie. To, co nás motivovalo, bylo zjištění, že chybí většinová orientace v tom, co jsou patologické vztahy na pracovišti, co tenhle termín znamená a o jak závažné téma se jedná. Vlastně rozvedu svoji předchozí odpověď: za rok práce ve Filantii jsme si s kolegy potvrdili, jak málo si lidé uvědomují, co šikana je a co jí způsobuje a že nejde vždy jen o střet s psychopatickou osobou nebo s osobou s narcistickou poruchou, z čehož se stalo do určité míry klišé. Nejen psychopaté se šikany dopouští záměrně. Lidé také nevědí, že šikana nemusí být jen vědomá, ale i nevědomá a vzniká například tehdy, když je nadřízený málo zkušený v řízení lidí, včetně toho, že neumí správně zadávat práci, poskytovat zpětnou vazbu, že nenastaví transparentní pravidla fungování v týmu a že si je vědom svých nedokonalostí, které zastírá právě nevhodným, násilným chováním k podřízeným. A že násilí na podřízených nebo kolezích se dopouštějí lidé i z pohnutek, jako je žárlivost, závist, vlastní nízká sebedůvěra anebo naopak jde o hypertrofovaný egocentrismus. Je mnoho spouštěčů toho, že se prostředí na pracovišti stane takzvaně toxickým. Kniha je podle mě výjimečná v tom, že nepopisuje patologické vztahy v obecné teoretické rovině, ale vykresluje je prostřednictvím plastického příběhu. Chtěli jsme téma popsat komplexně a toho jsme mohli dosáhnout jedině vytvořením příběhu, který má začátek i konec. Kniha se dotýká všech aspektů patologických vztahů: bossing, mobbing, stuffing, stalking, vztahová a firemní kultura.

Váš příběh je vyprávěním hrdinky Bizárky, která popisuje svojí postupnou ztrátu motivace, pocity beznaděje a osamělosti, zklamání plynoucího ze záměrné nefunkčnosti systému, až k vyhoření. Na druhé straně se hrdinka snaží mít - seč to jde - odstup, zachovat si zdravý rozum. To je patrné z pasáží, v nichž se zračí ironické glosování gradujícího morálního marasmu. Do jaké míry je příběh autentický a kde jste čerpali inspiraci?

S Jiřím jsme nechtěli psát učebnici o patologických vztazích. Možná ji jednou napíšeme, ale co podle nás chybí, je vysvětlení toho, jak se oběť cítí. Když řeknete někomu, že vám šéf tříská telefonem, tak vás dotyčný polituje a pravděpodobně vám navrch řekne, že vás šéf je asi pěkný blbec. Ale už netuší nic o tom, co prožíváte, jaké pocity to ve vás vyvolává, jak to ovlivňuje vaší psychiku, v případě, že se takové chování opakuje. Rozhodli jsme se zvolit formu příběhu, který jsme potřebovali vystavět autenticky, aby se čtenář mohl s vyprávěním identifikovat, a to včetně prostředí a postav, které v příběhu vystupují. Velkou inspirací nám byly především zkušenosti účastníků Svépomocné vztahové skupiny Filantia. Skupina je platforma velmi výjimečná a lidé zde beze studu sdílí své pocity, popisují, jak je pracovní situace a konflikty ovlivňují psychicky, jaký dopad to má na jejich rodinné vztahy, na postupnou ztrátu motivace k práci, jak je trvalý tlak vyčerpává a že může dojít k psychickému a fyzickému vyhoření.

Je firma Bizár skutečná?

Jak to popsal Jiří v prologu, podobných Bizárů sám poznal několik a nepochybně si s popisem Bizáru a postav mnohý čtenář ztotožní prostředí a postavy, které sám poznal. Bizár je kulisa, stejně jako všechno ostatní v knížce popsané, postavy i situace, ale emoce jsou skutečné. Bylo naším cílem ilustrovat v delším časovém horizontu vývoj ve vztazích na pracovišti v celé šíři. Ústředním tématem knihy je sugestivní popis tíživých gradujících projevů patologického jednání v pracovním prostředí. Podobnost se skutečnými žijícími lidmi, se skutečnými událostmi a organizacemi je pochopitelně čistě náhodná.

O čem je příběh Bizárky?

Bizárka, hlavní postava příběhu, popisuje barvitou anatomii postupného morálního a profesního rozkladu firemní kultury v celé své kráse. Jelikož šikana je apriori negativní téma, chtěli jsme napsat příběh s notnou dávkou ironie a humoru. Věříme, že díky tomu bude vstřebávání pro čtenáře snadnější a ve výsledku záživnější.

Příběh Bizárky lze vnímat jako určitou formu autobiografického deníku. Jak vás tato forma napadla?

Jak už jsem zmínila, ve Filantii poznáváme mnoho příběhů a díky setkávání se ve skupině to pro nás nejsou příběhy anonymní, ale velmi osobní. Máme prostor a čas chápat souvislosti, uvědomovat si i to, co není na první pohled, když čtete o šikaně v práci, zřejmé. Šlo nám o to dostat do textu i existenciální rozměr, což nám umožnila forma zápisníku, jejímž prostřednictvím Bizárka popisuje svoje pocity a myšlenky a může tak činit upřímně. V zápisníku se Bizárka může zamýšlet nad ledasčím. Bizárka nepředstavuje dokonalou postavu, nejlepšího pracovníka, supermana, který je bez chyby. Je to postava, která se snaží pochopit příčinu a cíl nezdravého jednaní, vytvářejícího toxické milieu. Ptá se, pochybuje a snaží se udržet si ironický nadhled, který, jak věří, jí zachrání od pádu do bezútěšné propasti zoufalství, bezmoci, apatie.

Knížka není jen o bossingu, jak název napovídá, ale celkově o vztazích na pracovišti?

Ano. Pracovní vztahy nás ovlivňují v daleko větší míře, než si uvědomujeme, a na tom panuje shoda v celém týmu Filantie. Vztahy ovlivňují náš výkon, naši vnitřní pohodu, naše vztahy k okolnímu světu, jsou určující pro kvalitu našeho života obecně. Většinově, když mluvíme o vztazích, zužujeme to na vztahy v rodině, mezi přáteli, ale velmi málo se zaobíráme vztahy na pracovišti a podceňujeme jejich význam. I když chodíme do práce bez emocí, jen pro peníze, nejsme zatížení vztahem k lidem na pracovišti, nemáme vášeň pro svoji práci, i tak nás vztahy na pracovišti, nejsou-li dobré, zraňují a – ať chceme či nikoliv – kus „pracovního jedu“ si odnášíme s sebou. Je jen málo jedinců, kteří zvládnou oddělit profesní a soukromý život, a vidíme to i u některých účastníků Svépomocné skupiny. Někdo například vykovává práci, která je pod jeho úroveň, ale tu práci potřebuje, a tak v rámci obranného mechanismu si vytvoří odstup. Oprostí se od emocí a vykonává práci roboticky, s vědomím, „dělám to pro peníze, i když tu práci nemám rád a lidi mě tam štvou.“ Je to postoj v jistém směru správný, protože jedinec nebere osobně každodenní úkoly, které dostává a považuje je za dehonestující, a přesto ho to vnitřně trápí a vyhledá naši skupinu, kde se může vypovídat a svěřit a stojí o to, slyšet zpětnou vazbu. V některých případech jde o holé přežití, jinými slovy: jedinec, který takto k práci přistupuje, mohli bychom mu vytknout příliš pragmaticky, jedná z pudu sebezáchovy. I z tohoto důvodu má takové jednání svoji legitimitu a není na místě je odsuzovat. Věci je nutné vnímat a hodnotit v komplexní šíři.

V práci trávíme většinu aktivního času, s prací se můžeme vnitřně identifikovat anebo nikoliv. Práce může spoluvytvářet naši osobnost v jakémsi „symbiotickém spolužití“ anebo tuto osobnost v toxickém prostředí může zcela dezintegrovat. Pracovní prostředí a vztahy uvnitř tohoto systému nás dovedou inspirovat a ovlivňovat (ať již v pozitivním či negativním smyslu) v daleko větší míře, než si uvědomujeme.

Knížka není o bossingu primárně. Nicméně se tento nezdravý fenomén line jako červená nit celým příběhem anebo mám-li použít přiléhavější metaforu: plazí se jako had jednotlivými kapitolami; had, na nějž je nutné si dát nejvyšší pozor.

Na pracovišti může vznikat jev, jenž by se mohl pojmenovat jako zneužití moci nad druhými prostřednictvím nekontrolované zvůle. Jak se díváš na tento fenomén?

Každý máme svoji sféru vlivu a moci. Každý máme více rolí, například když jsem rodič, mám sféru vlivu nad svými dětmi, jde-li to (smích). Když je někdo učitel, má jistou sféru moci a vlivu nad žáky, můžeme-li to tak nazvat (a zde opět s otazníkem, protože jsme svědky v posledních dekádách emancipace dětí a mládeže). V každém případě by měl člověk svoji sféru vlivu a moci využívat zodpovědně, a pokud není na svoji roli připravený, nebo má narušenou osobnost, může potom vliv a moc zneužívat.

Například na pracovišti při setkání s psychopatickou osobou, která má jistou moc nad ostatními (přičemž se tato moc v mnoha případech zvrhává v čistokrevnou zvůli), je z hlediska individua nadmíru důležité zachránit si svoji důstojnost anebo alespoň to, co z ní zůstalo a tyto kousky opět nějak poskládat jako rozbitou mozaiku. A o tom je také naše knížka. Hlavní hrdince Bizárce jde především o to zůstat sama sebou, s etickými hodnotami, které vždy zastávala, přežít s čistým štítem, neškodit, být prospěšná a hlavně se nevzdat. Portfolio psychických mučicích nástrojů a strategií psychopatických bosserů, které si pro své oběti vybírají a jež mají za cíl tyto vybrané jedince paralyzovat, manipulovat jimi či jinak proměnit k obrazu svému, je poměrně pestré. Je obecně známo, že psychopatickým osobnostem nelze v tomto směru upřít jistou míru sofistikované vynalézavosti.

Z výtěžku prodeje knihy chcete podporovat činnost Filantie. Jaké očekáváte reakce čtenářů?

Bossing a šikana v zaměstnání jsou témata tabuizovaná a společensky pouze minimálně reflektovaná. Často se setkáváme s fenoménem, který bych nazvala institucionální strach. Obava institucí, které by měly tyto patologické jevy potírat, si mezi sebou přehazují problém – ať již s bossingem či mobbingem, staffingem či strainingem – jako horký brambor. Mají strach z otevírání třináctých komnat. Nicméně tyto instituce v rámci svých PR, okázale manifestují potírání šikany na pracovišti. V případě že se na dané instituci klient či klientka obrátí, často schovají hlavu do písku. Naší snahou v rámci Nadačního fondu Filantie je vedle praktické pomoci obětem šikany (ať již se jedná o právní pomoc či psychologickou podporu) rovněž osvěta, „zviditelnění“ problematiky a boj proti bezmoci a letargii

Jaké máš od knížky očekávání a co si přeješ, aby čtenáři poskytla?

Diagnózu patologického jednání na pracovišti s přesahem do hlubších rovin filosofického rozjímání o smyslu povolání a způsobech etického přežití v nezdravé pracovní divočině jakoby vyzýváme k širší společenské reflexi.

Po roce fungování Filantie podobně jako pro hlavní hrdinku Bizárku konstatujeme, že se objevují jistá světla na koncích tunelů a věříme, že mnohé čtenáře knížka inspiruje k zamyšlení. Možná i k rozhodnutí změnit svoje chování, upravit svoje postoje, uvědomit si, co je akceptovatelné a co už není. Míra citlivosti každého z nás je jiná, avšak jsou určité normy chování, které do profesionálního pracovního vztahu nepatří.

Knihu lze objednat také v eshopu Filantia