Paní Jana pracuje ve školství od roku 1983 a má 25 let praxe v oboru učitelka MŠ. Čelí šikaně na pracovišti již dlouhých pět let a rozhodla se sdílet svůj příběh. Často a opakovaně se jí lidé ptají, proč ze zaměstnání neodešla. Paní Jana si vytrpěla své, ale nikdy nechtěla ustoupit nepravosti a svoji práci nade vše miluje. My jsme rádi, že nám paní Jana projevila důvěru a věříme, že její příběh pomůže otevřít mnohým lidem oči.  

Nadační fond Filantia má k dispozici materiály (písemné i zvukové záznamy), které potvrzují pravdivost tvrzení paní Jany a prokazují výskyt patologických vztahů na pracovišti, neférového chování a bossingu ze strany nadřízeného a mobbingu ze strany kolegů.  

Paní Jano, jak jste žila do té doby, než šikana na vašem pracovišti začala?

Žila jsem spokojeně a naplněně. Mám 2 dospělé děti a vnoučata a kromě deseti let, kdy jsem pracovala jako obchodní zástupce, jsem vždy pracovala ve školství. Mám 25 let praxe v oboru učitelka MŠ. V roce 2014 jsem se přistěhovala do menšího města, kde jsme si s manželem postavili dům a já si zde našla i nové zaměstnání.  Nastoupila jsem jako učitelka ve zdejší MŠ, nadšená a plná očekávání. Sledovala jsem nové trendy, chtěla jsem s dětmi rozvíjet mnoho zájmových i vzdělávacích aktivit. Baví mě zpěv, pohyb, skládání básní, hra na varhany, práce na zahradě.

Pracujete s dětmi téměř celý Váš profesní život, co Vám tato práce přináší a čím Vás obohacuje?

Práce s dětmi mě ohromně naplňuje, denně mě posiluje a vnímám ji jako své poslání. Uvědomuji si svoji zodpovědnost za děti, které jsou mi svěřené a svoji roli „náhradního rodiče“, jelikož v MŠ jsem to já, nikoli maminka nebo tatínek, ke komu si přijdou říci o pomoc nebo o radu. Děti jsou úžasné, bezelstné a upřímné ve svém chování a okamžitě se vám vaše péče, laskavost a čas, který jim věnujete, vrací.  Mou touhu bylo děti rozvíjet, vytvářet jim podnětné prostředí, rozvíjet jejich osobnost, což je v předškolním věku velmi určující a důležité. Vždy jsem s dětmi pracovala intenzivně, vymýšlela různorodé aktivity, kreativně s nimi tvořila a pracovala. Jako pedagogický pracovník můžete být ve své roli pasivní, nebo aktivní, já jsem ten druhý typ.

Největší odměnou a radostí pro mě je to, že mě děti i po několika letech, kdy jsou již v Základní škole, zdraví na dálku, přiběhnou se pomazlit, zazvoní u mých vrátek a vzpomínají na to, co jsme společně prožili, co jsme se spolu naučili.

Můžete prosím nastínit začátky vztahových problémů na pracovišti?

Po dobu 2 let jsem nikdy neměla problém na pracovišti a chodila jsem do práce ráda, i když jako nově příchozí zaměstnankyni mě kolegyně různě popichovaly, měly občas nevhodné poznámky vůči mně, ale já tomu nevěnovala žádnou pozornost. Vnímala jsem to tak, že jsem v práci nová a tak mě trochu kolegyně zkouší, testují moje reakce. Zpozorněla jsem až tehdy, když mě jedna kolegyně do očí řekla, že „ aktivní blbku v práci nepotřebují.“ Krátce poté se situace v práci změnila, konkrétně v březnu 2017, když mne vedoucí učitelka s paní uklízečkou falešně obvinily. Jednalo se nařčení, že jsem údajně zanedbala dohled nad hygienou u jednoho chlapce. Bylo to absurdní, smyšlené a já jsem ještě téhož dne oslovila maminku chlapce, která mi potvrdila, že je s mojí prací spokojená, chlapec mě má rád, ale že k zanedbávání o jeho péči dochází naopak ze strany ostatních kolegyň MŠ, na což si maminka chlapce stěžovala na Odboru školství a památkové péče. Byla odkázána na zřizovatele školního zařízení, který, pokud vím, však její stížnost neřešil. Od této doby jsem zažívala na pracovišti celých 5 let trvající „ peklo“. Pouze jsem se bránila proti falešnému nařčení a obrátila jsem se o pomoc na paní ředitelku mateřské školky.  Ta mi naopak odebrala osobní příplatek, který činil 600.- Kč každý měsíc. Příplatek mi byl odebírán trvale po dobu několika let a proti tomu jsem se ohradila formální stížností. Po třech letech, kdy jsem hledala zastání u zřizovatele mateřské školy, inspektorátu práce, bezpečnosti práce, školního ombudsmana, Policie a dalších institucí, byl shledán postup paní ředitelky jako protiprávní. Díky pomoci mého právního zástupce mi MŠ musela zpětně celu výši osobního příplatku vrátit a náklady za právní služby musela uhradit Mateřská školka, jako určený viník sporu.

Tím se situace vyřešila a vše se vrátilo do původního stavu?

Bohužel ne. V průběhu těchto let, kdy jsem bojovala za svoji čest a proti nespravedlnosti a lži, mě začaly kolegyně šikanovat a to za tichého souhlasu jak paní ředitelky, tak zřizovatele MŠ, kterého jsem opakovaně formálně o situaci informovala a žádala pomoc.

Kolegyně mě denně častovaly nadávkami, urážely mě, nesměla jsem s nimi sedět u stolu při obědě, dodnes si s nimi nesmím sednout na lavičku venku na školní zahradě, zamlčovaly mi důležité informace týkající se výkonu práce, odměřovaly mi čas, jak jsem dlouho na toaletě či jak rychle chodím po schodech a nabádaly děti, aby mne nezdravily. Od paní ředitelky jsem dostávala opakovaně vytýkací dopisy a důtky, také jsem byla obviněna z krádeže peněz.  Byly mi zakazovány aktivity s dětmi, kolegyně učitelky mi odmítaly například pohlídat děti, když jsem se od nich potřebovala vzdálit byť jen na pár minut.  Postupně jsem se dostávala pod veliký tlak, a začalo se mi zhoršovat zdraví. Tehdy jsem chodila do práce jako do místa utrpení. Pracovní porady se odehrávaly tím stylem, že jsem byla veřejně před ostatními kolegy urážena, vysmívána, ponižována a vymýšlely různé scénáře, co se mnou udělají a vše za podpory paní ředitelky. Dokonce kolegyně učitelky společně s uklízečkou MŠ oslovily některé rodiče s výzvou, aby na mne psaly jakékoliv stížnosti, které se nezakládají na pravdě a tím kolegyním pomohly v jejich nekalém počínání vůči mě.

Pokusila jste se situaci řešit smírem?

Mnohokrát jsem navrhovala smír, oficiální cestou, v rámci každé komunikace, písemné i osobní se zástupci institucí, kteří se sporu věnují. Navrhovala jsem smír kolegyním, které se však mému počínání vysmály. Všechny moje pokusy o smír byly odmítány, o čemž existují také písemné zápisy. Stejně tak i mediační služby a pomoc odborníků, které jsem navrhovala, mateřská škola odmítla využít a to i přesto, že externí odborníci nabízeli své služby zdarma.

V zájmu hledání řešení situace jsem v červenci 2021 podala písemnou žádost paní ředitelce, o mé přeřazení do druhého zařízení naší MŠ. Mé kolegyně veřejně deklarovaly, že odmítají společné vztahy vylepšit a napravit. O této mé žádosti byl informován také zřizovatel MŠ, avšak nebylo mi vyhověno.

Jediné, po čem jsem toužila a toužím, je, aby mi bylo umožněno vykonávat svojí práci, kterou mám ráda, kterou vykonávám zodpovědně a s profesionálním přístupem. Je pro mě velmi důležitá zpětná vazba od rodičů a dětí, kterou vnímám, která je pozitivní a posiluje mě.

Zmínila jste, že situace na pracovišti, tlak a stres začaly ovlivňovat vaše zdraví. Pomyslela jste na to, že byste ze zaměstnání odešla?

Chuť odejít jsem neměla nikdy. A to především z důvodu toho, že cítím zodpovědnost za děti a jejich rodiče, kteří také v můj prospěch sepsali petici, denně mi vyjadřují podporu a žádají mě, abych neodcházela. Nespokojenost s poměry ve školce se rodiče snažili opakovaně demonstrovat ať už prostřednictvím petice v můj prospěch, nebo stížnostmi na praktiky MŠ.

Mnoho lidí mě asi nepochopí, ale vazby a vztah k dětem si budujete několik let, je to silné pouto a já si myslím, že kdybych odešla, že by mě pocit křivdy, nespravedlnosti a traumatu poškodil ještě víc.

Uvědomte si, že šikany se vůči mně dopouštějí pedagogičtí pracovníci, kteří by měli být nositeli vzdělání, morálky, kteří sami mají vychovávat děti k tomu, aby uměli budovat a rozvíjet zdravé vztahy. Vnímám to tak, že můj odchod by byl ústupem hodnotám, které vyznávám a v každodenní práci s dětmi se podle nich řídím. A těmi jsou laskavost, lidskost a pozitivní příklad. V neposlední řadě hraje roli v mém rozhodnutí zůstat jistě i to, že není jednoduché najít alternativní zaměstnání ve sféře předškolního vzdělávání, například proto, že žiji a pracuji na menším městě.

Kdo je vám největší oporou a měla jste se komu svěřit?

Velikou a hlavní oporou je můj manžel. Jsem mu vděčná za mnohé a uvědomuji si, že oběť šikany, nemá li blízkou osobu, které se může svěřit, je daleko zranitelnější. Jsem dospělý člověk a nic to nemění na tom, že trpím, když mě kolegyně pomlouvají, nastražují na mě pracovní léčky, nahlas mě urážejí a sprostě napadají, vylučují mě z kolektivu, nezdravíme se. Odolnost proti takovému psychickému tlaku, který je dlouhodobý, vytrvalý a záměrný s cílem poškodit mě může podpořit jen to, že na to není člověk sám. Že se může někomu svěřit, beze studu a bez obavy, že bude nepochopený a jeho prožívání bude zlehčované, bagatelizované a vysmívané.

Dnes se také účastním Svépomocné vztahové skupiny, kterou provozuje Nadační fond Filantia, kde se setkávám s úžasnými lidmi, kteří mají své vlastní zkušenosti se šikanou, jsou z různých sfér, a kde se mohu svěřit, poradit se, kde se dozvím informace a názory z různých úhlů pohledů, které mi pomáhají nahlížet na problém ještě jinak. Důležité je, nebýt na svůj problém sám, což v momentě, kdy všechny oficiální instituce selhají a přehazují si vás doslova, jako horký brambor, je klíčové.

 V nejtěžších chvílích jsem také vyhledala služby psychologa, a radila jsem se například s mediátory, odborníky na patologické vztahy na pracovišti, a to mě velmi pomohlo. Zorientovala jsem se v problematice patologických vztahů, dokázala jsem více věcí pochopit, vím například, že nemohu brát chování kolegyň osobně, že problém není ve mně, ale ve vztahové kultuře, která je na pracovišti špatně nastavená a že chování, kterého se kolegyně dopouštějí a které je zlé, pramení z jejich osobní nespokojenosti a frustrace.

Vy jste se rozhodla Váš příběh sdílet. Většina lidí naopak o podobných zkušenostech na pracovišti mlčí. Věříte, že váš příběh může pomoci někomu dalšímu?

 Víra ve spravedlnost, přirozená potřeba bránit svoji čest, láska k mojí práci, zodpovědnost za děti mě svěřené, důvěra a podpora rodičů bylo to, co mě pomáhalo a pomáhá dodnes. Už jsem zmínila, že útoky byly permanentní, každá jednotlivá důtka nebo napomenutí nebo vytýkací dopis, který jsem dostala, vyžadovaly mojí reakci. Bylo to velmi vyčerpávající, čelila jsem záměrné snaze mě poškodit, dehonestovat a vyštvat ze zaměstnání. Můj případ je důkazem selhání systému. Protože pokud se stanete obětí šikany, spoléháte se na kontrolní orgány a dozorující instituce, které vám mají pomoci. Když i ty selžou, cítíte beznaděj. Můj postoj byl takový, že pokud to budu akceptovat, podpořím tenhle nefunkční systém a situace se nikdy nezlepší. Dnes to vnímám tak, že mohu pomoci druhým. Věřím, že komunikace a sdílení může otevřít oči jednotlivcům i institucím. Neřešené patologické vztahy na pracovišti, toxická kultura, vědomá šikana dovede paralyzovat a poškodit nejen jednotlivce, ale i celý kolektiv a fungování celé instituce. A pokud budeme všichni mlčet v touze vytěsnit a zapomenout na vše špatné a nespravedlivé a neférové, nezmění se k lepšímu nic.

Dnes jsem v situaci, kdy chci pomoci ostatním, kteří zažívají podobné situace na pracovišti. Obrátila jsem se s nadějí na Nadační fond Filantia, kteří zastávají stejné hodnoty a pomáhají obětem šikany.

Jak jsem se již zmínila, žiji a pracuji na menším městě, kde se nelze schovat za anonymitu. Můj případ postihuje celou řadu lidí, má negativní dopady na vztahy i mimo pracoviště, na vztahy rodiče versus vzdělávací instituce. Mojí každodenní motivací je ochránit děti před toxickým prostředím, které ve školce panuje.

Zmínila jste, že na pracovišti je špatně nastavená vztahová kultura, že vás kolegyně urážejí, ignorují a pomlouvají. Nemůže se tato špatná atmosféra projevit i ve vztahu k dětem? Vnímají to?

Ochrana dětí je mým hlavním zájmem. Ve svém chování k dětem jsem profesionální a na mé osobní práci s nimi se nepohoda na pracovišti neprojevuje.  Bohužel, ostentativní nezájem kolegyň se mnou spolupracovat došel až do takové absurdity, že mi odmítají překrývat dozor v mé třídě. To znamená konkrétně to, že je běžnou praxí při dozoru více dětí spolupráce dvou pedagogických pracovníků. Děti jsou živé a při venkovních aktivitách především je těžké, aby jeden člověk dovedl uhlídat všechny děti, dovedl je dozorovat a dbát na jejich bezpečnost. Nejinak jen tomu i v naší MŠ, kdy všechny třídy, kromě mojí, využívají překrývání učitelek. Bohužel, já jsem trvale se svojí třídou sama, v počtu 21 dětí – někdy se všechny nesejdou z důvodu např. nemoci. Opakovaně jsem žádala paní ředitelku, abych dostala ke spolupráci druhou kolegyni, pouze na dobu překrývání, tedy 2,5 hodiny pro venkovní činnost s dětmi. To co žádám je, abych měla stejné podmínky, jaké mají ostatní pedagogické pracovnice a byly jsme při dozoru u dětí při tak náročných aktivitách, jako je pobyt venku, ve dvou. Neblaze tuto situaci vnímají také rodiče, kteří jsou toho názoru, že není řádně ze strany vedení MŠ zajištěna bezpečnost dětí. Doposud moje žádosti o překrývání nebyly vyslyšeny. Považuji to za naprosto neprofesionální a z pohledu zajištění bezpečnosti dětí také za nebezpečné. I to je důsledek šikanózního přístupu k mojí osobě, s cílem uškodit mi, avšak ve výsledku takové počínání může ohrozit především děti.